Folklorní tradice jako základ etnického náboženství

Fíba

Zdroj: www.vydija.lt

Následující text je překlad z lotyšských stránek Maras loks. Autorka textu Inija Trinkuniene je členkou litevské Romuvy a hudební skupiny Kulgrindy, proto se článek zabývá baltským folklórem a předkřesťanským duchovnem spíše z litevského pohledu. Přiložené fotografie jsou z litevských slavností.

Fíba

Dobývání baltských zemí, které vedli křižáci, přineslo zánik starému duchovnímu životu. Křesťanství dobylo místní duchovní tradice. Celistvá tradiční kultura byla rozdělena na nespojité fragmenty a bohatou tradiční kulturu nahradilo křesťanství. Nově zavedené náboženství přineslo nepřirozené duchovno, které nahradilo to staré, přirozené (I). Přistěhovalci zničili celistvá kmenová společenství, jež skvěle vzkvétala před zavedením křesťanství — společnosti, které zavedly holistický systém do všech aspektů každodenního života a byly plné posvátnosti. Litva byla posledním státem v Evropě, který byl obrácen na křesťanství, proto tam vliv křesťanství částečně ztrácel na síle a folklor si tam zachoval svoji původní posvátnost a duchovní charakter. Ještě v 19.století se v pobaltských zemích zachovaly tradice, které uctívaly Svatý oheň. Rituál ohně je zaznamenán jak při oslavách týkající se rodiny, tak i při obřadech ročního cyklu: “ … na mnoha místech (…) ještě stále nebyl vyhuben svatý oheň a křesťanští misionáři v oblasti Ukmerge roku 1584 našli v domově rolníků modly pohanských bohů (…) Ještě v 17. a 18.století jezuitští misionáři ve svých poznámkách poukazují na neutěšenou situaci: rolníci nenavštěvují kostely, neuznávají nejsvětější Svátost, jsou udržovány „pověrečné a barbarské rituály“, různá zvířata jsou uctívána jako bohové atp. …“(1).

Zdroj: www.vydija.lt

Folklorní historie zažila ztrátu jednoho z nejdůležitějších aspektů — posvátnosti. Tato ztráta byla spojena se všeobecnou civilizační evolucí a dominancí konkrétního expanzivního náboženství. To by byly hlavní důvody, které zapříčinily de-sakralizaci lidových tradic. Tento proces se vyvíjel postupně. Mnohé lidové texty byly částmi posvátných rituálních textů ze starých dob. De-sakralizační proces v Litvě byl zřejmější v 19.století. Ve 20.století folklor získává funkci spíše zábavnou. Folkloristé, kteří studovali lidové zvyky, poukázali na proces jejich proměny: „rituální význam zvyku (zvyk lalavimas — rituální návštěvy (II) v době Velikonoc) se vytratil, rituál se stal pouhou zábavou, která se zachovala jako charakteristický rys těchto svátků“.

Právě z tohoto důvodu jsou rituální písně stále zapomínány a jejich místo zaujímají rodinná a společenská témata určená pro pobavení. Ve vlivu na tento proces živý folklor ztratil neuvěřitelně mnoho. Jelikož v těchto civilizačních podmínkách nemohl tradiční folklor soutěžit se zábavnou městskou muzikou, byl odsouzen k zániku. Přesto se v téže době objevují snahy o jeho záchranu před vymýcením. Činnosti mající za cíl záchranu folkloru se ubíraly několika směry. Panovaly obavy o sakrální formy folkloru. Proces obnovy se nejprve zaměřil na záchranu rodinného/domácího folkloru, jehož existenci ospravedlňoval, ale současně s pěstováním estetických a světských potřeb, byl kladen velký důraz na sakrální charakter folkloru. Sakrální folklor je rituálním folklorem starých Baltů. Skládá se především z písní, hudby a zvyků týkajících se rodinných a kalendářních obřadních cyklů. Sakrální folklor je možné nalézt v pohádkách, zaříkávadlech i jiných součástech folkloru.

Nikdo nezpochybňuje fakt, že baltský folklor odráží starý pohled na svět, jenž je souhrnem hlavních principů lidského života. Hlavní životní principy symbolizují systém hodnot v dávných tradicích. V průběhu staletí se hodnotový systém dále předával především ústní formou, převážně v poetických formách, jako jsou lidové písně, pohádky. Do této doby nebyly hlavní principy pojmenovány, jasně formulovány, ani stanoveny v jasné a srozumitelné formě.

Zdroj: www.vydija.lt

Existuje více vlastností, které poukazují na vysokou duchovnost baltského folkloru. Dále následuje popis hlavních principů, které charakterizují staré baltské náboženství.

Darna — jedna z nejvyšších hodnot a nezbytností ve starém baltském náboženství. „Přikláníme se k Darně neboli harmonii jsoucí ve všech sférách lidského života a v přírodě: v rodině, v národním společenství, ve spojení s předky a přírodou, s celým kosmem. Darna není nic trvalého, má sklony se zmenšovat a mizet, proto jí musíme vytvářet a šířit dál. Zlo se ukazuje tehdy, když je postavení darny otřeseno. Povinností lidí je hledat harmonii (darna) a tu chránit a pečovat o ní. K péči o Darnu slouží rituály. (3)

Darna — zákon harmonie — byl pro starou víru vždy velmi důležitý. Lidský život a svět existují jako harmonická vzájemnost, jež se nachází v podstatě života, a je správným a etickým chováním samotného člověka. Protikladné dvojice jako světlo — tma, oheň — voda, žena — muž ne vždy ukazují na vztah dobrého — zlého. Tyto protikladné páry nejsou statické. Nejsou pouze ve vzájemném vztahu, ale mění se a vyvíjejí. Z lidského pohledu neexistují absolutně kladní, ani absolutně záporní bohové a božstva. Dobrota se rodí ze vzájemné rozdílné, avšak ne nenávistné, činnosti, nebo ze vzájemné interaktivní spolupráce lidí. Blogis (III) — Zlo je zhroucení harmonie, její neexistence nebo neschopnost obnovit harmonii. To je nejlépe vidět na poškození přírody, v lidských činech vedených proti přírodě a jejímu řádu. Idea Darny (harmonie) je nalézána v prvopočátcích baltské kultury. Spolupráce mezi člověkem a přírodou, rodinou a společností nese ovoce a podněcuje doru (dora (IV) — morálka) a darnu (harmonii). Darna znamená nejdůležitější přírodní a lidské ideály, kterých je dosahováno a o něž se pečuje nepřetržitou prací a snahou. Darna je kontinuální a neměnné štěstí, úspěch (zdar). Je závislá na snahách a péči člověka a jeho bohů. Darna Baltů — harmonie — je velmi blízká indické Dharmě — hlavnímu mravnímu řádu světa. Harmonie Darny mezi lidmi přináší úspěch a zdar. Provádět Darnu znamená být schopen žít pospolu. Rodinný život je sférou harmonické činnosti. „Dainy (lidové písně), které zobrazují tradici zpěvu, nám umožňují rekonstruovat metafyziku, v níž je nejvyšším cílem člověka žít v harmonii s vůlí bohů, rytmem přírody a dalšími členy společnosti“(4). Projev harmonie (Darna) je nejviditelnějším aspektem folkloru. Různé aspekty darny — darna s přírodou, darna s kosmem, darna ve společnosti lidí, harmonie s přírodou — jsou nejčastěji pozorovány ve folklorních písních. Jejich obsah vytváří pohled na svět, ve kterém je lidský život v jednotě s přírodou, věnován kosmickému řádu: „Ach, kam jen jedu, moji bratři, v tomto mlhavém ránu; děvče, hledám svého hnědáčka; bez otce, bez matky jako chudý sirotek. Zářící slunce nad hlavou je moje matka; zářící měsíc na nebi — můj otec; zářící hvězdy na nebi — mé sestry; zelené duby v lesích jsou mými bratry, světlý ranní úsvit — to je mé děvče.“. (5) V litevské tradici tyto a jim podobné řádky zobrazují typickou situaci: hledání spojení duchovní rodiny v nebesích a kosmu.

Příroda a její objekty jsou považovány za blízké příbuzné, jako členové rodiny: členové rodiny jsou symbolicky zastoupeni nejen na nebi, ale i v přírodě, která je kolem. Stromy jsou také rodina: dub symbolizuje převážně otce, lípa — matku, routa — sestru, bříza (V) — bratra.

Sémantická analýza textů dain a písní dokazuje existenci široce uznávaných paralel mezi životem lidí a přírodou. Přírodní objekty i lidé jsou považováni za stejně důležité. Princip vitality znamená, že vesmír je živý, život je uctíván a pečuje se o něj. Rozvoj je hlavní předpoklad harmonického života, harmonie světa je závislá na schopnosti uchovat harmonii jako takovou. Vitalita je charakteristická pro faunu, flóru i jiné přírodní úkazy: slunce, měsíc, vodu, strom, kámen atd. Staré náboženství Baltů je náboženstvím vitality. Níže uvedená píseň zobrazuje vrbu jako symbol země a energie. Píseň je věnována jednomu z božstev okruhu boha Perkonse — Patrimpovi, jenž je bohem vitality, prosperity a jara: „Ty jsi vrba, zelený strom, vyrostls tak veliký, tu je větev, tam koruna, dvě tři brány. První branou vyšlo slunce, ve druhé se skví měsíc, ve třetí se třpytí hvězdy. Bůh Patrimp nám dal dech proto, aby bylo sklizeno obilí, aby květiny kvetly, aby proudila voda.“(6) Tato posvátnost přírody je jedním ze základních principů a hodnot Romuvy (VI). Příroda je svatá a posvátnost je nejdokonalejší vlastností světa. Posvátnost — to je slovy nepojmenovaná vitální síla a duchovní růst, která je pozorována u lidí a v přírodě. Tradice Baltů zachovaly staré představy o posvátnosti, jež se významně liší od představy křesťanské. Svaté jsou řeky, prameny, stromy, kameny a jiné — vše jako součásti starého předkřesťanského dědictví, které je spojeno především s přírodou, a ne tolik s lidmi. Tato mystická, tvůrčí síla je personifikována tak, aby se lidem skrze zrak, pocity a porozumění přiblížila božstvu.

Zdroj: www.vydija.lt

Uctívání předků je spojením mezi mrtvými členy rodiny a příbuznými, které probíhá připomenutím během zvláštních dnů. Mezi rodinou, rodem, kmenem — bez protikladu živých a mrtvých — existuje nepřerušované, nedělitelné spojení. Jazyk, písně, zvyky, pocity, myšlenky — to vše je součástí tohoto spojení. Po smrti se zesnulý připojuje ke společnosti zemřelých příbuzných a skrze náboženské a lidové rituály se setkávají živí s mrtvými. To je silné pole působení jednotnosti a souladu, které má velmi důležité spojení se zemí a vlastí. V Litvě se říká, že „duše zemřelých jsou ochránci či blízcí strážci žijících příbuzných, především zemřelí rodiče chrání své osiřelé děti. Předci jsou důležití; uctívaje je, se zároveň obracíme k prapůvodní matce, otci a dalším. Mrtví se stávají ochránci polí i domovů. Živí a mrtví spolupracují, domlouvají se skrze přírodu a zemi. Pohřeb se dříve odehrával v přírodě. Až později byl přesunut do místností.

Gintaras Beresnevičius napsal: „Den vzpomínky na zemřelé je velkým otevřením, kdy se nám, žijícím, přibližují naši zemřelí předci a rodiče. Brána do věčnosti se otevírá a my znovu vidíme a cítíme obrovský proud lásky, proti němuž stojíme s hořícími svícemi a cítíme, že nás stále milují takové, jací jsme. V každé těžké životní chvíli cítíme jejich pomoc, podporu, neboť jejich existence je reálná stejně tak jako účast nás, živých.“ (7) Emigranti, kteří opustili svoji rodnou zemi, se do ní musí vrátit, neboť teprve pak bude obnoveno nejdůležitější spojení. Kruh života a smrti rodiny se mění podle toho, jak se setkávají cesty živých a mrtvých a přitom dochází k vytváření jediné společné cesty.

Etika uctívačů přírody je založena na úctě k přírodě, životu a člověku. „Nejjednodušší a univerzální etické řešení je vyzývat člověka, aby jiným lidem a živým tvorům dělal přesně to, co si sám přeje, aby dělali oni jemu. Jelikož je těžké a téměř nemožné vyvarovat se zabíjení živých bytostí, stromů, rostlin a zvířat, protože taková už je příroda, bylo by ideální přizpůsobit se zkušenosti předků: dělat to pouze v nevyhnutelných případech. V dávných dobách, když byl poražen strom nebo zabito zvíře, muselo se za takové chování žádat o odpuštění. Toto chování by minimalizovalo nedovolené využívání a ničení.“ (8)

Etika je velice blízká darně neboli harmonii. Tento způsob etiky se nazývá humanismus, jelikož se v něm klade důraz na nenásilnou humánní přírodu. To znamená vyvarování se násilí a vraždění, sobecké lásky a nesoucitu s ostatními živými bytostmi. Člověk zlepšuje svůj duchovní život správným životem a sebekázní.

Porozumění a zhodnocení duchovnosti folkloru vytváří obrácený proces — s pomocí folkloru nést a obnovit starší duchovnost v dnešním životě: to znamená re-sakralizaci v protikladu k materialismu; lidovou kulturu v protikladu k masové kultuře; přirozený sociální řád v protikladu k umělé hierarchii, jež je založena na bohatství; kmenové společenství v protikladu k národnímu státu; správa země v protikladu ke zvětšení objemu zdrojů; harmonické vztahy mezi ženou a mužem v protikladu k „válce pohlaví“; ruční práce a řemeslnictví v protikladu k masové průmyslové produkci. Dnešní život se snaží utíkat od duchovna. Monoteistické tradice uzavřely duchovní život do kostelů, izolovaly ho od každodenního života. Přesto v dnešní Litvě, která je oficiálně považována za katolickou zemi, nacházíme mnoho důkazů o takzvaném pohanském či předkřesťanském dědictví.

Ve folkloru, jakožto ve způsobu vyjádření tradiční kultury, si můžeme všimnout velmi důležité zákonitosti: jeho úpadek, jak analyzují vědci zabývající se etnickou kulturou, jenž je spojen se všeobecnou civilizační evolucí, vždy nesl jakýsi velmi důležitý rys — etnická kultura se posouvá stále více směrem ke ztrátě duchovního rozměru. Duchovní rozměr byl neoddělitelnou součástí tradiční kultury, která v sobě zahrnovala lidskou existenci, nyní je stále více přizpůsobován institucím a oddělován od každodenního života. Jeho obrození a plnohodnotné zachování v dnešní době je možné, pokud dojde k obnovení ztraceného duchovního rozměru.

Autorka: Inija Trinkuniene, z lotyštiny přeložila: Lucie Jenčovská, připravil: Fíba

Poznámky překladatelky:

(I) Lotyština zde používá výrazy doslova „umělý“ a „přírodní“, kde „umělý“ je nepřirozený a špatný a „přírodní“ je přirozený a správný.
(II) Návštěvy, při kterých se společně tančí a zpívá (popěvek „ai lalu lalu“, „ei lalo“ a jiné) kolem pole, aby se přivolali duchové, kteří měli zajistit jeho úrodnost.
(III) „Blogis“ — litevské slovo znamenající totéž, co lotyšské „ļaunums“ (česky „zlo“).
(IV) „doras“ znamená litevsky „čestný“
(V) Lotyšsky je slovo „bříza“ mužského rodu.
(VI) Romuva — Litevská pohanská organizace, odkazující na předkřesťanské náboženství starých Baltů.

Zdroj:

1. Bugiene, L. Water in Lithuanian folklore: Archaic Survivals and Christian Influences, Studies in Folklore and Popular religion, vol. 2. Tartu. 1999, p. 209.
2. Daugirdaite, V. Changes of the lalavimas custom in the secularisation process, Folklore studies XVIII (XXV). Vilnius: Lietuviu literaturos ir tautosakos institutas, 2003, p. 47. http//www.romuva.lt
3. Freiberga, V.V. The lyrical and epical in Latvian and Finnish poentry, Of Gods and Holidays, The Baltic Heritage. Vilnius: Tverme, 1999, p. 170.
4. Bartshsas, Ch. Dainu balsai. Vilnius: Lietuvos muzikos akademija, 2000, p.73.
5. Dzuku melodijos. Vilnius: Vaga, 1981, p. 146; CD „Prussian chants„, 2005.
6. Beresnevicius, G. Lietuviska meditacija ir kontempliacija. Ivadas. Siaurės Atėnai. Nr. 674. 2003 p. 5.
7. Dundzila, A.; Trinkunas, J. Darna as a principle of morality, Of Gods and Holidays, The Baltic Heritage. Vilnius: Tverme, 1999, p. 149.
8. Landsbergis, V. Apie baltu ir ikikrikscioniskosios Lietuvos muzika, Naujasis zidinys. Nr. 10. 1999, p. 37.

Zdroj fotografií Vydija.lt.

Publikováno: 10. Červenec 2010, 208x
Kategorie: Folklór, Náboženství, Převzato
Štítky: , , ,

Napsat komentář

~