Od Svatojánských ohňů k Lughnasadu
O půlnoci v den letního slunovratu (Méan Samhraidh) bývaly na kopcích zapalovány ohně. Lidé tančili kolem hranic a přeskakovali je. Léčivá síla Slunce byla spojována s uzdravující mocí vody. Oltáře k uctívání Slunce často stávaly u pramenů a studánek. Voda, zvláště pak četná jezera, bývala považována za mystickou vstupní bránu do Jiného světa, a jako taková přijímala dary bohům. I proto je možné, že sluneční vůz mohl být kromě koní či býků tažen také labutěmi — vodními ptáky. Tito obyvatelé jezer symbolizovali očištění, smyslovost, lásku i vášně a kouzla, jimž je noc slunovratu obzvláště nakloněna, neboť skřítkové a víly v tento čas pořádají hostiny a plesy, jak to známe přinejmenším ze Shakespearova podání svatojánských legend…
Oheň letního slunovratu
Les je plný nejen kouzelných bytostí, ale i kouzelných rostlin, z nichž si asi nejvíce pamatujeme na svatojánské kapradí. Ale ke kouzelným rostlinám starodávného Méan Samhdraihu patří také černý bez se svou intenzivní vůní, čekanka, fenykl a heřmánek, konopí, krtičník i levandule, mochna plazivá, růže, sporýš i dřínovec a ze stromů hlavně borovice. Tyto byliny se doporučují sbírat obzvláště v období nejkratších letních nocí. Zvláštní životodárnou úlohu mělo v době letního slunovratu uctívání stromů, zvláště pak dubů a hlohů, jež se zdobily pestrými pentlemi především v blízkosti studánek.
Letní slunovrat, to je svátek Ohně i Vody, Slunce i hvězd — neboť ohně na kopcích i plamínky vzdálených hvězd odrážejí teplo a životadárnou energii Velké Matky Země — bohyně Danu. Na její počest se pořádají hostiny po setmění, které navštěvují skřítkové a víly, které je třeba řádně — a také s fantazií — uctít. Takovou hostinou pro všechny bytosti nadané fantazií, jejichž duše jsou otevřené a připravené vnímat nejedno kouzlo, je výtvarné menu podávané na vrcholku pradávné Jezerní hory v nejzápadnějším cípu krajiny kdysi nazvané Boiohaemum. Spojením ohňů Slunovratu na Jezerní hoře vystupující z kotliny jezer a jezírek, jež ji obklopují, s prameny inspirace malířů a sochařů, vznikla svatyně slunečního boha Lugha, patrona všech umění, především v našich srdcích. Jezerní hora dnes vystřídala posvátnou Vyšehradskou skálu, aby tak podala důkaz o věčnosti proměn keltské duše, o věčnosti návratů k pramenům, o paměti krajiny a o našem letním putování ke svátku Lughnasad, který je oslavou plodnosti a štědrosti Matky Země a boha Lugha, básníka, ranhojiče i kouzelníka, boha sklizně, světla, ohně a Slunce, Mistra všeho nadání. Připíjí se mu vínem i medovinou a o půlnoci se na jeho počest zažehují ohně díkůvzdání. Za svítání pak bývalo zvykem vystoupit na horu či navštívit posvátnou studni a pojíst s přáteli v kruhu ovocný koláč upečený na dřevu jeřábu a nejméně třikrát obejít posvátný oheň s přáním, abychom se po roce zase sešli u bohatě prostřeného stolu — ať už to bude kdekoli v naší zemi. A tak je to i s plody našeho snažení duchovního a rukodělného. Má to v naší kotlině totiž i v moderní době jistou tradici: k rostlinám Lughovým totiž patří i devětsil.
Článek původně vyšel jako součást elektronického magazínu Sauiló
Publikováno: 18. Červen 2010, 271x
Kategorie: Folklór, Keltové, Mytologie, Sauiló
Štítky: Dana, Lugh, Méan Samhraidh, Svatojánská noc
*baihaimaz © 2010 Created by KOUTMEDIA
Komentářů: 12
Koukám, že jsem tu trochu rozbouřil vody – s tím pohanstvím. Ačkoliv to s tématem článku nesouvisí, měl jsem jenom potřebu v krátkosti vysvětlit proč dávám slovo pohan do uvozovek (někdy). Osobně se snažím to slovo nepoužívat, protože si tak nějak uvědomuju, že naši dávní předkové také nebyli pohané nebo „pohané“. Měli prostě svoje zvyky, svůj způsob prožití života a to slovo pohan se začalo používat až po příchodu křesťanství kdy bylo třeba vytvořit škatulky: my a oni. Já tedy to slovo pohan používám spíše v případě kdy je třeba škatulkovat kvůli pochopení oč jde. V anglicky mluvících zemích se kromě pohan ještě používá heathen, což se některým lidem zdá lepší. Je mi to vcelku jedno, já mám to svoje a ti ostatní ať se sami nazývají jak chtějí – pohané, starověrci, heathen……
Napsal/a Fíba dne 21. Červen 2010 v 16:07
Paganus má podobný význam jako řecké slovo georgios (do češtiny přešlo jako Jiří), které znamená zemědělec, venkovan. A zde to přece taky nemá hanlivý význam.
Napsal/a arconer dne 21. Červen 2010 v 13:58
Erben udělal pro záchranu lidové poezie machrovskou práci. Plno těch textů je dneska už neznámých nebo zkomolených.
Napsal/a arconer dne 21. Červen 2010 v 13:37
Proto vnímám slovo „pohan“ jako „hanobení“, jako nadávku. Něco jako „buran“, „vidlák“ nebo „sláma z bot“.
Napsal/a nifl dne 21. Červen 2010 v 13:35
arconer – „Alain de Benoist důrazně upozorňuje, že relikty „pohanství“, dochované v evropském folkloru, jsou takřka bez výjimky spjaty s třetí, zemědělskou funkcí (pohani, pagani – venkované, sedláci).“ Smrt a nesmrtelnost, Praha, 2010
Podle mne je to spíše naopak, slovo „pohan“ se vztahuje na venkovany-sedláky právě proto, že si nejdéle urželi své původní tradice. To je logické vzhledem k tomu, že na venkově se nejdéle udrželo cyklické vnímání času, které původní víře odpovídá. Píše o tom Eliade (Mýtus o věčném návratu), z Čechů např. Z. Smetánka (Legenda o Ostojovi).
Příchod křesťanství nebyla ani tak záležitost „módy“, jako spíše důsledek společenské změny – městská společnost a vrstva pozemkové buržoazie, která se v raném středověku začala utvářet, vnímá čas lineárně a tudíž nemá pro přírodní víru pochopení.
Napsal/a nifl dne 21. Červen 2010 v 13:30
Za odkazy dík. Ano vím, že jsou dochované nějaké informace o svatojánských oslavách, já jsem byl spíše překvapený z toho, že se něco z toho ještě někde dodržuje (viz to válení sudu atd.) – to jsem nevěděl. Pokud jde o mnou odkazovaného Karla Jaromíra Erbena – tam mi šlo o písně a básně, které by se vztahovaly k slunovratu. Hledal jsem něco jako jsou ty lotyšské dainas. Pokud jde o Slavonii a tamní odkazovaný článek – ano znám (Fíba=H).
Napsal/a Fíba dne 21. Červen 2010 v 13:00
Slovo POHAN asi nemá s hanbou a haněním asi nic společnýho. Pochází z latinského PAGANUS, což znamená venkovský, venkovan. Asi hlavně proto, že když se šířilo křesťanství, tak víra ve staré bohy přetrvávala hlavně na venkově. (Města se chytají nové módy poměrně snadno.)
Já si myslím, že pokud se někde provádí letní obřad jako uctívání pohanských bohů, tak je to rekonstrukce, návrat. Asi nikde v Evropě nepřetrval nějaký pohanský obřad v původní podobě z doby předkřesťanské. Ale protože se lidem po nějakých bozích stejská a křesťanství je mnohdy zklamalo, tak se zkoušejí k těm starým obřadům vracet.
Kupalo, kupadlo:
1. starší materiál – Český lid XIII: Jan Soukup, Kupadla v Čechách (na té ruce se dají posunovat stránky) http://tyfoza.no-ip.com/ceskylid/html/knihy/ceskylid13/texty/0221-0441.htm
2. Pověsti – Písně a báje z Českého ráje, Jaroslav Folprecht, 2000 http://www.prackov.com/tisk.php?sekce=historie&cla=79
3. Indie-Persie-Ukrajina – letní slunovrat, Ivan Kupala
http://slavonie.org/2010/06/16/den-svatojansky/
Jinak se to na Ukrajině ještě slaví, ale podobně jako u nás třeba májka, bez obřadů. Holky polejvají kluky vodou. Taky se tím jakoby začíná sezóna koupání. A v noci před 24. se dělají lumpárny – policajti mají pohotovost.
Napsal/a arconer dne 21. Červen 2010 v 11:43
Já jsem si myslel, že v naší zemi se z toho svatojánského pálení ohňů už nic nedochovalo, takže je pro mně novinka, že tady existují nějaké takovéto pozůstatky. Osobně jsem hledal nějaké informace u Karla Jaromíra Erbena v jeho knize Prostonárodní české písně a říkadla (1863) a moc jsem toho nenašel – jen pár svatojánských říkadel. Co jsem ale v té knize našel je letní zvyk (červnový) hra na zlatou bránu, která by se snad mohla vztahovat k letnímu slunovratu:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Zlat%C3%A1_br%C3%A1na_%28hra%29
Pokud jde o zahraničí rozděluju dvě věci. 1: Dochovaný zvyk pálení svatojánských ohňů nebo kupalských, který ztratil svůj původní význam – stejně jako u nás ještě dost rozšířené stavění májky na jaře a za 2: vědomé slavení slunovratu v jeho původní „pohanské“ podobě. Tady mám právě dojem, že v těch pobaltských státech je ještě dost rozšířené pálení ohňů v době letního slunovratu ať už jde o rodinné oslavy někde na zahradě nebo vesnické dle bodu 1. Skupiny na které jsem odkazoval ve videích tedy sice slavily podobně jako ostatní (dle 1.), ale s uvědomněním si původní podstaty – tedy „pohansky“ (dle 2.). Někdy dávám slovo pohanství do uvozovek, protože si nejsem úplně jistý jestli je správné to slovo používat. Sice to asi jinak nejde kvůli pochopení souvislostí v moderní době, ale pořád mi tam tak nějak vyznívá to: pohanství – hanit – pohanit. Jenže staří Evropané přece nic nehaněli pro ně byl svět stejně svatý jako pro jiné.
Napsal/a Fíba dne 21. Červen 2010 v 10:39
Hořící pneumatika, která se hlava nehlava řítí z kopce, může být i nebezpečná. Někde se zapalujou i košťata a vyhazujou se do vzduchu – tím se zase zahánějí čarodějnice a nečistý síly, který mají v noci před sv.Janem největší moc.
U svatojánských ohňů se dřív na kopci stavěla i májka – byla to jedle s věncem z devatera kvítí a pentlí, který upletly holky.
Menší věnečky si přes oheň holky s klukama přehazovali, nebo se skrz ně koukalo (když byl z pelyňku černobýlu, tak nebolela celej rok hlava).
Přes oheň se skákalo – sólově kvůli zdraví, nebo jak vysokej bude len, a ve dvojicích, jak dopadne případný manželství.
Je fakt, že čím víc se jde na východ, tím silnějc se dodržujou staré zvyky. Asi je to tím, že tam ta technická civilizace pronikala pomaleji. Rusáci a Ukrajinci mají těch starých obřadů ještě poměrně dost, ale taky to tam pomalu upadá. V Kijevě už to dělají jen folklórní soubory a třeba Doněck nebo Krasnodon vypadají spíš jako Kladno nebo nová Plzeň.
Napsal/a arconer dne 21. Červen 2010 v 9:02
Pokud jde o význam, tak je to jasné. I když upřímně mi přijde nic moc, pokud si představím valící se hořící pneumatiku. Zajímavá záležitost je rovněž to rozdělávání slunovratových ohňů. Někde se prostě jenom zapálí, ale jiní na to mají své vlastní rituální způsoby. Takové rituální rozdělání slunovratového ohně je třeba pěkně vidět na následujícím videu z Ruska:
http://www.youtube.com/watch?v=9uStneB44kw&feature=player_embedded
Napsal/a Fíba dne 20. Červen 2010 v 18:15
Pouštění hořícího kola (obaleného koudelí a namazaného třeba thérem) z kopce je zaznamenáno i v ČR. Někde se to provádí dodnes (ale protože už lidem není jasná symbolika toho obřadu, tak se to nahrazuje koulením sudů od asfaltu nebo pneumatik – ale ono je to vpodstatě fuk: dolů se valí hořící kolo.)
Napsal/a arconer dne 20. Červen 2010 v 17:50
Ta tradice slunovratových ohňů je podle mně víc uchovaná na východě než na západě. Tady je pár fotek z běloruského letního slunovratu (kupala, kupale):
http://news.tut.by/112395.html
A ještě tady:
http://community.livejournal.com/by_ethno/57845.html
V následujícím odkazu na Lotyšské stránky je zmíňka o oslavě letního slunovratu kde se mimo jiné píše, že se v Lotyšsku dochovalo asi 200 dainas (písní) věnujících se letnímu slunovratu:
http://www.marasloks.lv/public/?id=9&ln=en
Odkazovanou stránku v její domovské lotyšské podobě si asi budu nechávat za peníze přeložit, takže bych ty informace sem na Baihaimaz postupně vkládal. Následující video ukazuje jak takový letní slunovrat v Lotyšsku vypadá:
http://www.youtube.com/watch?v=U7KzzIgIcKw&feature=related
Na následujícím videu, opět z Lotyšska (prvních šest minut), je třeba zajímavé to tančení kolem stromů, nebo pouštění hořícího kola z kopce, což podle mně symbolizuje sestup slunce po letním slunovratu – dny se opět krátí:
http://www.youtube.com/watch?v=aRGc841uEto&feature=related
Napsal/a Fíba dne 20. Červen 2010 v 8:03