Drengskapr

Managarm

Následovníci Krista chtěli vědět, jak se modlit a jejich pán jim dal otčenáš. Věřící Ásatrú naopak chtěli vědět, jak žít — a odpovědí z Ásgardu jim nebyla modlitba ohnutých kolen, nýbrž kodex upřímných a neohrožených, nazývaný v staroseverštině drengskapr.

Abychom této myšlence mohli porozumět, musíme nejprve pochopit význam slova, z kterého byl její název odvozen. Dreng byl zdvořilý mladý muž, který byl členem skupiny válečníků nebo jiného relativně malého spolku, ve kterém se jeden na druhého musel spoléhat v otázce živobytí i života samého. Lodní posádka, obchodnický cech, vojenská jednotka — to všechno jsou příklady nezbytné důvěry a semknutosti uvnitř skupiny. Z povahy těchto skupin můžeme odvodit mnohé, čím drengskapr musel být za dnů našich předků a čím dnes musí být pro nás.

Dreng musí být silný a odvážný, ale to je snad jasné i bez vysvětlování. To bylo ve vikinské době přímo nezbytné. Kromě statečnosti byly ceněny i jiné povahové rysy, z nichž nejdůležitějším se zdál být přístup a chování jednotlivce vůči ostatním členům skupiny. Upřednostňována byla poctivost a někdy až nevybíravá upřímnost, protože mezi válečníky nebo námořníky nebylo místa pro skrývanou zášť, která by se mohla později projevit v nějakém kritickém okamžiku a přinést tak zkázu všem. Podobně i jistá veselost nebo alespoň poklidné snášení těžkostí pomáhaly udržet morálku v krutých časech — když snažení skupiny nepřináší zisk, když je třeba táhnout loď značný kus cesty po souši, nebo když se tenčí zásoby. Šlechetnost, tolik ceněná v severské společnosti, byla pro drenga ještě důležitější. Ten, kdo se s ostatními podělil o své jídlo, nůž nebo tětivu, zvýšil šance na přežití všech.

Všechny tyto vlastnosti pramení z funkcí těchto malých skupin, obklopených hrozbami pro jejich bezpečnost a obchod. Myšlenka drengskapru využívá těchto velice praktických a pro přežití důležitých vlastností jako odrazového můstku k dosažení větší vznešenosti, povznesení mysli, protikladu všeho, co je nízké, skoupé a ubohé. Je přímým protikladem vikinského stereotypu krutého, zkrvaveného divocha bez morálky. Je pravdou, že ne každý viking následoval vznešenou cestu drengu, ale vzor existoval a každý se mu mohl pokusit přiblížit.

Drengskapr znamená určité povinnosti nejen vůči příteli, ale také k nepříteli. Germáni udivovali římské vojáky, když je po střetu zvedali a oprašovali. Dnes se nám toto může zdát přehnané; v potaz musí být bráno přežití skupiny. Ale přece jen to přináší otázku, kolik toho jsme dlužní našim nepřátelům.

Křesťané tvrdí, že máme své nepřátele milovat a v tom se mýlí. Nedlužíme jim lásku — ale dlužíme jim přesně tak velkou úctu, jakou zasluhují. Hrdinství a zručnost našich nepřátel nás ctí a na oplátku bychom jim měli i my prokazovat stejnou čest.

V masové kultuře, která nás obklopuje, je drengskapr vzácný. Jeho stopy můžeme nalézt ve fotbalových týmech a armádních jednotkách, avšak obvykle žijeme ve světě, který se ke vznešenému chování obrátil zády. Jeho obrození možná čeká na těžší časy, kdy se krajní nouze, která jej povolá, stane opět součástí každodenního života. A možná, že byl drengskapr vždy určen jen zvláštní skupině lidí, dobrodružné elitě. Ale kdo může popřít, že našemu světu chybí tento vzor upřímnosti, šlechetnosti a odvahy? A kde jej nalezneme, když ne přímo v nás samotných? Neboť jsme to právě jen my, kdo rozhoduje o tom, jakým způsobem budeme žít!

Autor: Stephen A. McNallen, Runestone No. 11, přeložil Managarm
Článek původně vyšel jako součást elektronického magazínu Sauiló

Publikováno: 19. Květen 2010, 197x
Kategorie: Převzato, Sauiló, Vikingové, Životní styl
Štítky: , ,

Napsat komentář

~