Pohanství a jeho historická rekonstrukce

Fjölkunnigr

Pohanství (respektive Ásatrú) je moderní rekonstrukcí předkřesťanského náboženství germánských národů. Lingvisticko-antropologický termín „germánský“ značí skupinu severoevropského národa, který sdílel společný jazyk, kulturu i náboženství. Kolem roku 500 n.l. se germánská kultura rozkládala na území dnešního Dánska, Norska, Švédska, Německa, Holandska a Anglie. Kolem roku 700 n.l. se ustálilo několik germánských dialektů, které byly vzájemně nesrozumitelné. Němčina, dánština, angličtina a skandinávské jazyky.

Forma pro pohanské nebo křestanské amulety, 10. století, Trendgården, Jylland, Dánsko

I když byli Germáni vzdělaní, runovou abecedu užívali jen zřídka. K uchovávání a předávání příběhů a historie sloužili vykladači zákona a skaldi (pěvci / básníci). Runy vyřezávali do dřeva, kamene a kostí z různých důvodů. Na umělecké předměty bylo vyrýváno autorovo jméno. Například: „Habuku vytvořil tento hřeben“ nebo „Já, Hlewagastir syn Holtiho, jsem vyrobil tento roh.“ V literatuře existuje několik příkladů důležitých zpráv vyrytých runami do kousků dřeva, aby byly doručeny do odlehlých království, ale žádný takový se nedochoval. Krátké runové zprávy byly ryty do velkých pamětních kamenů na památku význačných lidí nebo událostí. Runy se také užívali k magické práci, ale neexistují žádné podrobnější historické záznamy napsané předkřesťanskými Germány.

S příchodem křesťanství se mezi léty 400 a 1000 n.l. začala používat latinka a historie byla zapisována na pergamen perem a inkoustem. Konverze neměla význam jen pro náboženství, ale i pro gramotnost. První kdo konvertoval byl zpravidla král a jeho šlechta. Důvody byly politické, například vytvoření aliance s křesťanskými národy proti společnému nepříteli, umožnění obchodu s bohatými zeměmi nebo svatba s vytouženou ženou, která byla shodou okolností křesťanka. Jakmile konvertoval král, neměl už jeho národ na výběr. Když bylo křesťanství uznáno státním náboženstvím (jak je tomu ve skandinávských zemích i dnes), byl lid většinou přinucen ke křtu. Pohani, kteří neúspěšně bránili svou zemi proti křesťanským vojevůdcům, obvykle dostali na výběr konverzi nebo smrt.

Konvertování ale neprobíhalo přes noc. Lidé, kteří se spoléhali na nepředvídatelné síly přírody (farmáři, rybáři a námořníci) vzývali staré bohy, když bylo potřeba a oslavovali pohanské svátky i mnoho století po oficiálním pokřtění krále. Mezitím mniši a kněží germánského původu dostávali klasické vzdělání od římskokatolické církve. Učili se latinu a četli římskou historii a mytologii, včetně příběhů o římských bozích. To je inspirovalo k zapsání vlastní mytologie a historie. Protože mnoho rolníků stále uctívalo staré bohy, mohli pouze komentovat (obvykle negativně) pohanské praktiky nevzdělaného lidu.

Právě proto pochází většina našich znalostí o starém náboženství ze spisů germánských křesťanů z období mezi léty 600 a 1300 n.l. Vzhledem k tomu, že sami autoři nebyli pohany, můžeme určit věrohodnost popisu germánské víry jen srovnáváním s jinými druhy záznamů. Například se soudobými spisy jiných národů (Římanů či Arabů), které se setkávaly s germánskými kmeny a popisovaly jejich aktivity. Germánská historická literatura může být také ověřována archeologickými nálezy. Dochované sochy několika pohanských bohů ukázaly, které části jejich literárních popisů souhlasí a které ne. Byly nalezeny i obrázky, vyryté do kamene v pohanských časech, zobrazující scény z mýtů.

Moderní pohané, jedinci, malé skupiny i velké organizace, se snaží o rekonstrukci a oživení pohanského náboženství severní Evropy. K tomu používají literární, historické i archeologické podklady. Tam, kde selžou, musí použít vlastní intuici, logiku, popřípadě vnuknutí svých bohů.

Autor: Arlea Æðelwyrd Hunt-Anschütz, přeložil Fjölkunnigr
Článek původně vyšel jako součást elektronického magazínu Sauiló

Publikováno: 4. Květen 2010, 173x
Kategorie: Náboženství, Převzato, Sauiló, Životní styl
Štítky:

Napsat komentář

~